Bílá barva, tak charakteristiská pro toto plemeno, je barvou prastarých ovčáckých psů. Již ve starém Římě vyžadovali statkáři aby ovčáčtí psi byli bílého zbarvení, a to z ryze praktického důvodu – dali se tak v noci snáze odlišit od vlka, byli i lépe vidět a ovce si na ně rychleji zvykly. Je dokázáno, že bílý švýcarský ovčák je vlastně německý ovčák bílého zbarvení. Bílé zbarvení je u německého ovčáka nepřípustné již od nemapěti. Díky svému částečnému americkému původu bílého ovčáckého psa se můžeme setkat i s názvem bílý kanadský ovčák. Plemeno se těší stále větší oblibě. Jak bylo již řečeno, bílá barva se u německých ovčáků sice vyskytovala, ale nebyla žádoucí. Vyskytovali se i názory, že bílá barva způsobuje u německých ovčáků degenerační jevy. Německý ovčák bílého zbarvení byl de fakto považován za albína majícího špatný vliv na plemeno. Spolky jak v Německu tak i v Americe je na výstavách diskvalifikovaly a bílá barva nebyla trpěna. Jediný, kdo odolal nátlaku byl Kanadský kennel klub, který bílou barvu uznával jako přípustnou. Ale i v Americe nakonec vznikl spolek podporující chov bílého ovčáka. Z bílých ovčáků se v Kanadě a Americe postupně vyvinulo samostatné plemeno. Na počátku 70. let byli první jedinci tohoto plemene importováni do Švýcarska. Za praotce plemene ve Švýcarsku lze považovat amerického psa „Lobo“. Jedinci ze spojení tohoto a dalších importovaných jedinců z USA a Kanady se postupně rozšířili po celé Evropě, kde dnes žijí v hojném počtu. Plemeno bylo uznáno FCI až teprve nedávno, a to 1.1. roku 2003.
Ideální kohoutková výška u psů je 60 – 66 cm na 30 – 40 kg váhy, u fen je 55 – 61 cm na 25 – 35 kg. Srst je vždy bílá a hustá, lehce zvlněná, tvrdá srst je přípustná. I přes své bílé zbarvení je pigment na tlamě a nose černý.
Povahou je plemeno temperamentní, bez nervozity, pozorné a ostražité, k cizím někdy poněkud zdrženlivé, nikdy ne bázlivé nebo agresivní. Dobře se snáší s ostatními psy. Je to ideální rodinný pes, společník kamarádský k dětem. Hodí se pro sportovní i služební výcvik. Setkat se s ním můžeme i v canisterapii. Využívá se jako průvodce nevidomých i pes asistenční. Zastává spolehlivě i funkci hlídací. Své uplatnění nachází i v záchranářských týmech. Hodí se pro sportovně založené majitele.
Podle českých obecně závazných drážních předpisů je vlak skupina (souprava) spojených drážních vozidel (zpravidla kolejových), z nichž alespoň jedno je hnací respektive trakční, opatřená předepsanými návěstmi (např. začátek a konec vlaku) a vlakovým doprovodem (tzv. vlakové náležitosti) a jedoucí podle jízdního řádu nebo podle pokynů osoby odborně způsobilé k řízení drážní dopravy (například výpravčího nebo dispečera), nebo samostatné drážní vozidlo s vlastním pohonem (hnací nebo speciální). Tento pojem je v dopravním řádu drah (§ 1 písm. k) vyhl. 173/1995 Sb.) definován zejména pro kolejovou drážní dopravu (železnice včetně metra, tramvajová doprava), na trolejbusovou dopravu a lanové dráhy (pozemní, visuté kabinové) se však tato definice vztahuje teoreticky také. Termín se používá i například pro důlní a průmyslové dráhy, na které se Zákon o dráhách nevztahuje.
Vlak se rozlišuje od skupiny vozidel spojených a přemisťovaných při posunu nebo samostatně spouštěných vozidel bez vlastního pohonu. Souprava automatického metra bez vlakového doprovodu, o jakých se uvažuje pro linku D pražského metra, by do současné definice vlaku rovněž nespadala. U jiných druhů dopravy se v obdobném významu používají termíny jízdní souprava nebo potahové vozidlo, v přeneseném významu se však někdy obdobné označení používá také (silniční vláček). V železniční dopravě se vlakem rozumí též spoj uvedený v jízdním řádu, tedy jízda vlaku v určené trase a časech pod stanoveným označením (druh, číslo, případně název).
Tramvaj je vozidlo nebo vlak tramvajové dráhy. Dříve tento název označoval samotnou kolejovou dráhu, metonymickým přenosem změnil význam na označení kolejového vozidla městské hromadné dopravy, ale též na podniky provozující takové dráhy. Pochází z anglického slova tramway (tram označovalo kolej nebo důlní vozík, way cestu), které se zpočátku užívalo u průmyslových železnic. Označení tram pro kolej pravděpodobně vzniklo v saských dolech, kde byly na podlahy kladeny trámy pro usnadnění přepravy důlních vozíků. Do trámů byla posléze vyhloubena drážka a vozíky byly opatřeny kolíkem klouzajícím v drážce pro bezpečné vedení po trati, čímž vznikl jeden z předchůdců železnice. Název se ustálil již v době koněspřežného provozu, přenesl se však i na parní či
jinou trakci a v dnešní době je spojen v první řadě s elektrickou trakcí s vrchním trolejovým vedením. V minulosti se tramvaj (dráha,
případně i vozidlo) nazývala pouliční nebo elektrická dráha, hovorově též elektrika (srov. električka v současné spisovné slovenštině). V brněnském hantecu se tramvaji říká šalina (zkomolením německého slovního spojení elektrische Linie nebo šmirgl, naproti tomu v Ostravě se běžně užívá výraz tramvajka.První tramvaje byly považovány spíše za atrakci a technickým výstřelkem, později se však stala nedílnou součástí městského života, zejména v Evropě. První tramvaje byly vyrobeny v 19. století a byly taženy koňmi. Městské dráhy začínaly s koněspřežným provozem v době, kdy na dálkových (železničních) dráhách již byli koně víceméně vytlačeni parní trakcí. Koněspřežná tramvaj byla nástupcem nekolejových omnibusů. Konstrukce prvních tramvajových vozů vycházela z tehdejších železničních vagónů, ovšem ve zmenšené a odlehčené podobě, která umožňovala tažení koňmi a projíždění ostrými zatáčkami v městských ulicích. Koněspřežné tramvajové dráhy byly poměrně brzy nahrazeny tramvajemi s jiným pohonem - nejprve parními tramvajemi a poté tramvajemi elektrickými. Elektrická tramvaj zpravidla odebírá elektrickou energii pomocí trolejového vedení, i když byly (převážně na počátku 20. století) i snahy o zavedení jiného způsobu přívodu elektrické energie (akumulátorový, boční, spodní přívod z provozní kolejnice). Ještě dnes se ale inženýři a technici pokoušejí vyvinout hlavně spodní přívod elektrické energie, který by odstranil nevzhledná trolejová vedení.První české tramvaje vyrobila továrna Fra
ntiška Ringhoffera v roce 1876 pro pražskou koňku. Jednalo se o otevřené vlečné vozy, od druhé poloviny 90. let 19. století vyráběly Ringhofferovy závody i elektrické tramvaje – pražský vozový park byl v první polovině 20. století tvořen téměř výhradně vozy od Ringhoffera. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na Vagónku Tatra Smíchov, která byla později začleněna do podniku ČKD.Tramvajová doprava je druh kolejové dopravy používaný v městské hromadné dopravě (MHD). V současnosti mají tramvaje zpravidla elektrický pohon, přičemž proud odebírají z trolejového vedení pomocí pantografového sběrače.
Od železniční dopravy se tramvajová doprava liší zpravidla tím, že je častěji vedena po komunikacích (zpravidla v ulicích města), provozováním pouze osobní dopravy, menšími vzdálenostmi mezi zastávkami, lehčími vozidly, kratší maximální délkou vlaků, kratšími intervaly, jiným způsobem řízení provozu a odlišným legislativním rámcem upravujícím způsob schvalování a technické požadavky. V některých státech je však běžné, že se tramvajový systém se železničním prolínají a některá vozidla mohou mezi nimi přecházet.Do tramvajové dopravy spadá i rychlodrážní tramvaj (Light Rail), která je provozována trochu jiným způsobem, např. je vedena vždy vedle silnice, aby nebránila provozu, a je navíc využívána jako páteřní druh dopravy (podobně jako metro). rychlodrážní tramvaj se nejčastěji objevuje ve Spojených státech amerických.První linka koňské tramvaje byla zřízena v roce 1832 v New Yorku. Počínaje rokem 1845 se začaly budovat tramvajové linky také v Evropě. Nejprve na nich jezdily tramvaje na koňský pohon, později se objevily parní tramvaje.
První elektrická tramvajová linka byla postavena v Berlíně v roce 1881.
Zlatá éra tramvají byla ve 20. až 30. letech 20. století, když autobusy byly teprve experimentální formou dopravy a tramvaje tak neměly žádnou konkurenci, navíc města rychle rostla.
Po druhé světové válce byly tramvajové linky v řadě měst Evropy i USA rušeny a tramvaje byly vnímány jako nemoderní způsob dopravy, mj. kvůli rychlému rozvoji autobusů, způsobenému zdokonalením technologie spalovacího motoru. Ve Spojených státech dokonce firma General Motors založila společnost „National City Lines“, která skupovala provozovatele tramvajové dopravy v jednotlivých městech a tramvaje nahrazovala autobusy.
Po poválečném úpadku tramvajové dopravy, hlavně v USA a v 70. letech také v ČSSR, zahájila Ropná krize v roce 1973 éru renesance tramvají (1991 Štrasburk, 1998 Orléans), která trvá dodnes v Západní Evropě a proniká i do Ameriky (San Diego, Los Angeles, Portland, Washington, D.C.). V některých amerických městech jsou budovány systémy tzv. Light Railu, které by Evropané či Australané zřejmě označili za tramvajové linky - viz článek Tramvajová doprava v USA.
V řadě měst v tramvajové dopravě spatřují jednu z cest k řešení problémů vyvolaných individuální automobilovou dopravou.